Umírající, kteří věří v Boha a inkarnace se méně bojí smrti a umírají méně vystresovaní, v menší panice a bez obrovské úzkosti.
Umírající, kteří vědí, že Bůh reálně existuje ( po prožitém zážitku nevěří, ale ví ), se bojí ještě méně. A vědomě se odevzdávají Bohu, Stvořiteli během odchodu.
Ti, co se nějakou technikou, naukou na smrt těla a přechod duše do vyšších světů připravují, ti se na smrt a osvobození z okovů schránky těší.:) Umírají velmi rychle a za jasné mysli.
Na druhém pólu spektra jsou pak lidé s těžkou karmou. Ti umírají dlouho a v bolestech.
A vyložení grázlové, vrazi, násilnici, pokud nezemřou násilnou smrtí, umírají v bolestech těla i duše, Ducha. Protože každý z nich do jednoho, má ve svém podvědomí strach z „pekla“, nízkého astrálu, a z toho v jakém světě budou žít a co je čeká. Navíc, při dlouhém bolestném umírání se jim, jak na ně dýchne smrt, otevře kanál vidění různých astrálních potvor, bytostí atd. a není to moc příjemné. A i pokud je někdo takový zabit násilnou smrtí, tak v prostoru bez času, jeho umírání trvá „věčnost“, zatímco tady ve fyzickém 3D světě je to otázka minut.
I tohle všechno je důvod žít co nejlépe a pak si umírání užít jako velký dar. V okamžiku smrti vnímat spousty svých duchovních průvodců, ochránců, učitelů, bytostí, kteří se slétli, aby nás při této naší oslavě života vyprovodili.
Nejde to skončit sebevraždou, i kdyby bylo člověku sebehůře. Sebevrazi jdou rychle do další inkarnace a ještě do horších podmínek a bolestí – než před jakými utekli.
Proto si každý musí si pěkně počkat, až mu bude dovoleno opustit tělo.