Rodové statky
Byl jsem nedávno u rozhovoru dvou zajímavých lidí. Oni i já žijí na úžasných místech. Oni tedy budují velké statky, rodové tomu někdo říká, zatímco já žiju jen v domě u lesa a jako kůže líná:), tady mám ze zvířeny – jen jednoho kocoura a nějaké stromky, keře a bylinky, které nepotřebují toliko pozornosti. A potraviny kupuji od co nejlepších dodavatelů. Nepřišel jsem se zkrátka do této inkarnace strhat, ale pracovat i s duší a duchovně a myslím si, že 3 hodiny práce denně jsou tak akorát, když člověk nehromadí žádné zbytečnosti a materiální baťohy a jen žije.:) Samozřejmě, jakmile se zhorší situace, otevírám podzemní skleník, kupuji hejna slepic, kachny, pštrosa, králíky a navyšuji svou soběstačnost.:)
Jak zpívá jeden zpěvák: jít do hlubin, pro poznání… A než člověk propátrá, alespoň z pár % své duchovní srdce a nitro, ten ohromný mikrokosmos, je to práce, na kterou ani 100 let nestačí.
No a bylo zajímavé sledovat rozhovor této dvojice ( žena a muž ). Chlapík má se svou ženou za dva roky už vybudovaný velký statek s pozemky snad 10 hektarů. Za dva roky vybudovali s pomocí dalších lidí něco, co budovaly předtím dvě až 3 generace. Práce na poli, obstarání zvířat, práce v lese, na pile, oprava strojů a nářadí…
Ta žena se svým manželem pak budují rodový statek a jde jim to daleko pomaleji ( i když už do toho nacpali více peněz než ten druhý pár a mají menší pozemek ). Jsou stejně jako ti druzí – dříči a workoholici a baví je to. Jen někteří z nich už začínají pociťovat limity těla a na to narážím.
Zaslechl jsem i to, že dost rodin, párů, kteří se na tyhle rodové a jiné statky vrhli před řadou let, už z toho uteklo. Protože je to dřina. Zvířata nakrmit musíte a musíte k nim vstávat. Sám to znám, když mi hladový kocour ( za pár dní mu bude rok), ráno kope co dveří a dožaduje se masa a pohlazení.:) A to má masových kapsiček z 8 druhů masa a granulí více než je běžné a k tomu se dokrmuje, sem tam kouskem myši nebo ptáka. Chceme, aby byl velký a silný a lišky se nebál a kunu zahnal.:) Ale nemusím vstávat k dojení, krmení koz, krav, ovcí, slepic a podobné různo-pestrosti.
Když chcete odjet na dovolenou či někam na výlet, musí to na statku obstarat někdo jiný. Dřete se, budujete zázemí a živobytí pro rodinu, děti, kteří to jednou mají převzít. Ale co když na to nejsou a ani nebudou? Pořád je tu však jistota, že když se zhorší situace ( a ona se podle lidí co vidí a ví, zhorší ), tak je tam dost vody a jídla a zázemí pro velkou rodinu.
Statky, kde se hospodaří již několik generací, mají přece jenom už nějaké předané zkušenosti, moudrost postupů chovů zvířat, pěstování rostlin… Ta půda tam má neustálým vybíráním plevele, kamínků atd. už navýšenou imunitu, plodivost. A vše se budovalo zvolna, generace. Přesto je smutné kolikrát vidět různé ty potomky statkářů, kteří mají statek zanedbaný Degeneruje to tam. A chybí tam energie k Tvoření. Někdy hodně.
Každopádně: žít v dnešní době jedové a ozařovací, na místě v souladu s přírodou je úžasné i zdraví chránící. Vypěstovat si vlastní ovoce, zeleninu, plodiny je super. Pít čistou vodu z vrtu bez kohoutkové chemie je strategicky důležité pro zdraví těla. Být svým pánem je také povznášející a svobodu dávající. Jen to chce dělat s mírou a zvolnit, aby to i za 10 let bylo radostné a ke Slunci stoupající.