Když jsme připraveni, přitáhneme si svými vibracemi učitele i do svého pokojíku…
V dnešní době už není třeba jezdit někam do Indie, Tibetu, Egypta či Amazonie. Všechno máme v sobě. Jen to vyhrabat na povrch. A to hrabání v našem nitru a čištění sebe, není většinou nic příjemného a lehkého.:) Frekvence, které vyzařuje naše srdce, nám přitáhnou učitele, kterého potřebujeme, a který je pro nás aktuálně ten správný. Strávíme na cestě s ním nějaký čas. Někdy dny, jindy desítky let.
Z knihy Životopis jógina: „Nic ve vesmíru nenutí mistry, aby nějak omezovali svůj pobyt.“ Můj společník se na mne upřeně zadíval. „Himálaj v Indii ani v Tibetu nemá monopol na světce. Co se člověk neobtěžuje hledat v sobě, neobjeví tím, že bude stěhovat své tělo sem a tam. Jakmile je uctívač ochoten jít za duchovním osvícením třeba až na konec světa, jeho guru se objeví nablízku.“ Mlčky jsem souhlasil; vzpomněl jsem si na své modlitby ve váránasijském ášramu, po nichž následovalo setkání se Šrí Juktéšvarem v uličce plné lidí. „Máš pokojík, kde se můžeš zavřít a být sám?“ „Mám.“ Pomyslel jsem si, že světec sestoupil od obecného ke zvláštnímu znepokojivě rychle. „To je tvoje jeskyně.“ Jógin mi věnoval pohled osvícení, na který nikdy nezapomenu. „To je tvoje svatá hora. Tam najdeš království Boží.“ Jeho prostá slova okamžitě zahnala moji celoživotní posedlost Himálajem. Na rozpáleném rýžovém poli jsem procitl ze svých snů o věčném sněhu.