Smrt těla je jen přechod, přes portál do jiné úrovně Bytí – fungování – pobývání naší duše. Dokud je naše Vědomí a duše, propojena s fyzickým tělem, cítí umírající bolesti. Jakmile se pouto – spojení přetrhne, už je pak konečně fajn. V pokročilých civilizacích smrt svých blízkých oslavovali – protože pak už je dotyčné duši lépe a lépe. A naopak narození dítěte brali ( a žehnali jí k úspěchu ) jako další lekci-studium, dané duše, která zase šla na nějaký čas, na další inkarnaci, do nového těla. Za předem vymyšleného inkarnačního plánu. Na dobu určitou, měřenou v našem lidském chápání na roky, měsíce, dny, minuty, vteřiny. V Božském měřítku pak na epizodu, roli, úsek, vydělený z věčnosti Bytí. Byť z Jednoty nic vydělit a izolovat nejde, protože co nejde rozdělit, nejde vydělit.
Pomoci umírajícímu odvést jeho duši je obrovská pomoc. Je tam mnoho úrovní odvedení, od základní ( kdy se poprosí za odvedení duše do Světla a někam ji odvedou ) po mistrovské, aby měl příští inkarnaci co nejhezčí, duchovně co nejpokročilejší a radostnou co to jde. Tohle je pro mne velký úkol na příští roky studií: abych mohl své blízké a některé další lidi odvést co nejlépe budu schopen. Cestovat s nimi po odložení těla, vyvést je labyrintem. Vytáhnout je na maximální úroveň a do co nejvyššího světa, kam a co bude dovoleno z Vrchu a jejich karmou.
A pak je tu rovina osobní: pracovat na sobě duchovně tak usilovně, abych umíral v klidu, s úsměvem, těšil se na ten Přechod. A sám si určil, když už mne opotřebovaná schránka zatěžuje natolik, ze se rozloučím s blízkými, vyletím z těla a už se do něj nevrátím. Na tohle je třeba nekonečná pokora a úcta ke všemu živému a ke všemu existujícímu.