Mudrcové, čarodějové, jogíni, lámové, šamani –  se časem doberou k jediné pravdě, cestě ..k žití v Bytí božského vědomí, kde tělo ani mysl neexistují.. vše je vším a ve všem a zároveň existuje jen iluzí v jediném. Tihle osvícení jsou okolím bráni za podivíny, blázny, až jurodivé.:) Straní se lidí a přebývají v ústraní, aby nebyli nízkými energiemi rušeni. Zároveň jejich vyzařování pomáhá všem okolo.  Mnozí předběhli poznání své doby, jsa jejich názory  a hlásání pak bylo po staletích, tisíciletích za pravdu uznáno, zapsáno, předáváno.  Ti osvícení, byli božským světlem ozářeni – osvícení a následně probuzeni k pochopení všeho zákulisí stvořeného Stvořitelem. Touhy a závislosti jsou u nich vymizeny, protože už žiji ve stavu božského vědomí a ví ( žijí ) to, že vše stvořené hmotou je jen iluzí.  Jdou za prostor i čas, pohybují se ve více realitách a vtěleních najednou, přesto nejsou nikdy uvázáni a ukotveni hmotou. Odpoví vám na váš dotaz, mohou vás i zcela vyléčit, neléčí však oni, ale ONO. Hezky je to popsáno v Ribhugítě a melodicky to vysvětluje mýtický mudrc Aštávakra v textu Ramesh S. Balsekar: Aštávakragíta – Duet Jediného aneb.  Rozmlouvá se svým žákem králem Džanakou o nejzazších smyslech života a o tom, co je běžným lidem skryto, ač to mají stále v sobě a před očima. V sobě i venku. Jen to začít žít že.:) Aneb, kdo je připraven, ten se v pravý čas rozpomene a zře nektar moudrosti ve všem.  Ještě se ze mne stane básník.:)

…“transformace vyvolaná osvícením bude zdát matoucí, až odstrašující. Klid, který sídlí u kořenů pravého duchovního hledání, neznamená ani otupení smyslů prostřednictvím výstředních zážitků, ani potlačení smyslů vynucenou kázní. Obojí vede ke zklamání. Pravé duchovní hledání může začít až poté, co smysly zakusily příslušné objekty a přišel pocit klidu, pramenící z hlubokého přesvědčení, že život a prožívání musí mít hlubší smysl než zakoušení smyslových potěšení. Vidí-li člověk, který si „užívá života“, jak se někdo najednou pro svůj hluboký a intenzivní zájem o duchovnost přestane zajímat o život, dřívější přátele a staré zvyky, začne se takového duchovního poznání, jež vyvolává tyto drastické změny, prostě bát. Poznání Pravdy přijde, jakmile je tu klid. A ten přijde až poté, co se člověk z vlastní zkušenosti přesvědčil, že cokoli život přináší, je opravdu bezcenné (jakkoli se to někdy zdá přitažlivé). Světský člověk se stane člověkem poznání díky zkušenosti, že nelpění znamená osvobození, zatímco touha po smyslových objektech je omezením. Omezení znamená lpět na něčem, od čeho se nemůžeš oprostit. Smyslové objekty nemohou spoutat toho, kdo s nimi zachází s lhostejností a klidem (nikoli s bázní). Klid nespočívá v tom, že se ze strachu z připoutanosti budeme smyslovým objektům vyhýbat. To je pak potlačování, které dříve či později v mnohem silnější podobě vystoupí na povrch. Pravý klid a nelpění přichází jen tehdy, je-li tu přesvědčení, zrozené z přímé zkušenosti, že každá radost ze smyslových objektů vede nakonec ke zklamání a pocitu nenaplněnosti. Aštávakra zdůrazňuje, že chceme-li následovat jogína jen proto, že na nás zapůsobil svým vzhledem a jednáním, nebudeme úspěšní. Až tehdy, když bhógin (ten, kdo si užívá smyslových objektů) uvěří v bezcennost všech smyslových požitků, je připraven stát se jogínem. Aštávakra říká: nejdřív bhógin, potom jogín. Dokud není v bhógin připraven stát se jogínem, bude se poznání bát, zvláště vidí-li jaká nebezpečná proměna nastala u přítele, který byl dříve plný tužeb a chutě do života, a nyní ho již radosti života nezajímají. Jenom osobní zkušenosti mohou přinést hluboké přesvědčení, že je mysl již připravena obrátit se dovnitř ke své pravé podstatě. Takovému hledajícímu nabízí Aštávakra velmi krátkým a jasným způsobem přímou Pravdu: „Nejsi tělo a tělo ti nepatří. Nejsi konatel ani zakusitel. Jsi Vědomí Samo, věčný, neosobní svědek všeho. Žij šťastně.“ (129) „Touha a odpor patří k mysli a ty nejsi mysl. Jsi Vědomí Samo, neměnné a osvobozené od všech rozporů. Žij šťastně.“ (130) „Poznej Já ve všem a všechno v Já, osvoboď se od pocitů ´já´a ´moje´ a buď šťastný.“ (131) „Ó, ty čiré Vědomí, jsi opravdu To, v čem svět jevů vyvstává, podobně jako vlna na moři. Osvoboď se od strádání mysli.“ (132) Tyto čtyři verše tvoří skutečné jádro Advaity, ne-duality. Je to skoro hanba tyto verše ještě komentovat, ale je nezbytné podat slůvko vysvětlení jako odpověď na otázku: Je-li Vědomí vše, co je, a jedinec sám o sobě neexistuje, komu tedy mudrc poskytuje své rady? Je třeba pochopit, že mudrc to ve skutečnosti nikomu nesděluje. Nejde tu o radu či návod. Jediné, co mudrc dělá je, že poukazuje na Skutečnost. Toto poukazování je jen pohybem ve Vědomí, součástí činnosti Celku. Je to součást procesu odkládání totožnosti v rámci duchovní evoluce světa jevů. Vědomí se ztotožnilo s individuálním lidským organismem, aby utvořilo oddělená ega, takže prostřednictvím subjekto-objektových vztahů nastoupil život a prožívání, neboli líla (božská hra ve světě jevů). Vědomí se zprvu ztotožní s jedincem jako oddělenou entitou a pak se zbavuje tohoto ztotožnění a znovu nastoluje neosobnost. To vše je líla. Vědomí píše scénář, Vědomí je producentem i režisérem hry, Vědomí hraje všechny role (jako v představení jednoho herce), a nakonec Vědomí hru sleduje. Pokud je situace takto pochopena, jsou pryč všechny pochybnosti a jediné, co je, je Ticho, Klid. Vědomí je ve svém původním stavu absolutního klidu.Ramesh S. Balsekar: Aštávakragíta – Duet Jediného – 44 – Jen velmi zřídka je vše intuitivně pochopeno a přichází náhlé probuzení. Ale ve většině případů je ztotožnění tak silné a evoluční proces (v rámci světa jevů) zbavování se ztotožnění tak dlouhý a svízelný, že to zabere mnoho životů. Aštávakra si je této skutečnosti plně vědom a nabádá hledajícího, aby věřil. Říká: „Věř, můj synu, věř. Neměj mylné představy a nebuď zmaten. Jsi samo Poznání, jsi Pán, jsi Vědomí, jež je tu před veškerým projeveným světem.“ (133) Je zapotřebí pochopit, že když mudrc se zanícením vyzývá hledajícího: „Věř, můj synu, věř“, nemá na mysli „víru“ jakožto důvěru ve schopnosti, víru v autoritu, či víru v neověřené, ale ověřitelné tvrzení. Tato víra není vírou v existenci a moc nadpřirozené bytosti, tak jak ji vyžadují náboženství, ani vírou v nějakou formu uctívání, která též nezbaví člověka mylného ztotožňování. Aštávakra požaduje víru v „konečnou podstatu“, víru v To, co je, ve Vědomí, jež si ve svém původním stavu není vědomo vlastní existence. Ani slepá víra, kterou od svých následovníků požadují některé náboženské směry, není to, co Aštávakra od žáka očekává. Chce, aby hledající nahlížel na lidskou bytost objektivně a z nadhledu.

Tady je odkaz na text: Aštávakragíta – Duet Jediného (samhita.cz) K hloubce prožívání a pochopení textů, je třeba dozrát. Pak člověk poznává, že většina ezoterických knih, která ho na začátku cesty oslovovala, byla jen přípravou k hlubším pravdám Bytí.