Súfismus a jeho myšlenky jsou hledačům Boha blízké. Dervišové se víří v tanci kolem osy, jejich černé pláště symbolizují hrobku těla…jejich klobouky pak představují náhrobky těla…červená ovčí kůže na místě rituálu pak označuje zrození a existenci. Velédské cykly: derviši třikrát pomalu kráčejí okolo místnosti a uklánějí se sobě navzájem i svému mistrovi. Znázorňují, jak Bůh tvořil svět. Poté přichází chvíle, kdy si derviši svorně sundají své pláště na znamení oproštění se od tohoto světa. Objevují se jejich bílé rubáše s dlouhými suknicemi. Tanečníci mají ruce překříženy, znázorňujíce tak jednotu s Bohem. Hudba zrychluje a derviši, jeden po druhém, začínají tančit všude kolem v místnosti, a to vířivým pohybem. Po chvíli se vznáší jejich astrální těla nad těly fyzickými. Pravou dlaň mají vytočenu nahoru a přijímají takto požehnání nebes. Levá dlaň naopak míří směrem dolů a přenáší tak požehnání na zemi. V tuto chvíli derviši prožívají vrcholné okamžiky. Někteří z nich jsou schopni takto v transu kroužit i hodiny. Pomocí tranzovní hudby a letitého nácviku víření se derviši během rituálu mohou dostat až do extáze, skrze kterou se spojují s „božskou realitou“, zvanou taktéž baraka.  Náboženský kontext dervišského myšlení je tedy pouhým prostředkem pro poznání sebe sama. Kdo zná svou vlastní podstatu, zná i svého Boha,“ píše Idries Shah ve své knize Sufisté.
Jedním z vrcholu súfismu bylo tzv. vyvanutí vlastního Já a rozplynutí se v Jedinnosti Boží. Součástí učení bylo i pravidlo: Pokud si člověk není vědom Boha, jako by nežil. Sám to mám stejně: život před spojením a odevzdáním se Bohu – Stvořiteli a Kristu byl prázdný, bez toho éterického fluida, záře, smyslu života. Materiálně bohatý, avšak prázdný.
Súfisté jdou k Bohu, kdy Bůh je jím a on je Bohem. Je to cesta, kdy člověk miluje Boha kolem i v sobě a stává se Bohočlověkem. „Jsem koho miluji – on koho miluji. A spatříš-li mne viděls jsi i Boha. Já a otec jsme jedno.“ Vše co hledáš najdeš v sobě, nehledej to venku.
Část nejvyšších mistrů súfismu razila praxi, že tahle učení by měla být dávána jen zasvěceným a ne prostým lidem, kteří nechápou tyhle úrovně poznání. Praktikovali přísná asketická cvičení, dlouhé půsty, celibáty, dechovou průpravu. Nejen pomocí tance a podmanivé hudby, ale především prostřednictvím předcházejícího studia a tréninku se derviši během rituálu mohou dostat až do extáze, skrze kterou se spojují s „božskou realitou“, zvanou taktéž baraka. 
Jediné autority, které sufíové uznávali byli jejich svatí mistři. Ženy dávali na rovno mužům, a proto po nich ortodoxní  islám šel. Tihle mistři, kteří opouštěli svá těla do astrálu, neměli strach ze smrti a někteří dokonce pohrdavě tyranům to tváře říkali: výstup pravých mužů k Bohu jest z vrcholku šibenice.:) Jak napsal jeden moudrý v knize z dynastie faraonů: „v pozemském životě můžeš přijít o všechno kromě moudrosti…“ A o tom to je. Mohou Tě mučit, zabít, ale své vědomosti jsi dávno předat svému Vyššímu Já, které Tě jako loutku poslalo do další inkarnace. Můžeš přijít o majetek, o hlavu, ale nevezmou Ti duchovní cestu, pokrok, moudrost. Proto mistři umírají v rukou tyranů s úsměvem své převahy nad nimi a v nonstop spojení s Bohem. Vítej nám, zpívají chorály andělské sbory v okamžiku jejich fyzické smrti a v definitivním opuštění těla v Bohu a k Bohu.