Jedna z těch duchovně nejsilnější a nejhlubších knih co jsem četl. O ruském poutníkovi, napsaná před necelými 200 lety. Náramně se hodí pro dnešní dobu, kdy většina lidí říká, že se cítí hodně unavena a vyčerpaná. A ještě více se hodí do dnešního hledání duchovna na seminářích, kde často místo cesty dovnitř, do sebe, do pokory, k Bohu atd. učí kurzy hojnosti, kvantování peněz, majetku, čarování si partnera, práce, kultu těla, ezotantru předělanou z původních čistých nauk bezdotykových, ale na to hlavní se zapomíná: že, aby člověk našel smysl života a propojil se s Bohem, musí jít do sebe a na ničem nelpět. Pak dostane daleko víc a okouší poprvé v životě stavy blaženosti a blaha.
O modlitbě srdce: Pane Ježíši Kriste, synu Boží, smiluj se nade mnou ( hříšným ) – tohle poslední slovo některé prameny uvádí, jiné ne a nemá podle dávných poustevníků  nic společného s hříchy, kterými straší církev, ale se vzdáleností charakteru, chováni, ega lidí a Boha a od Boha. Hříšným – dělajícím ve slabosti z okolí a náročného života chyby ).
Tahle kniha se dá koupit tady: https://www.refugium.cz/obchod/produkt/Uprimna-vypraveni-poutnika-svemu-duchovnimu-otci-2.html?fbclid=IwAR02tjKHm1v-lh2NQhk2YudA7peT43u_dpY2vGU5BXci8aSJMHpCelh9ZHo
Na tomhle knihkupectví, ze kterého jsme objednal něco poprvé, je sympatické, že vám knihu pošlou, poštovné uhradí ze svého a vy jim až po obdržení knihy platíte na účet. I tohle je duchovní zkouška pro lidi, které by popadla myšlenka nezaplatit.:)
Když přelouskáte prvních 58  stran nějaké církevní předmluvy, dostanete se k tomuhle starému dílu, které se čte jedním dechem a ve světě se stalo známým skvostem . O modlitbě srdce je napsáno spousta knih, pojednání. Důležitá je její praxe, kterou sem sám zlehka okusil a funguje. Tahle modlitba, do které kdys velmi pokročilé a čisté duše vložili výcuc z celé Kristovi nauky a zákonů, je vysoko vibrační a fakt funguje. Jak jsem si ověřil. Už po cca pěti tisících opakování za den, mi modlitba jela i ve snu, ve kterém jsem nemarnil čas a modlil se.  Kristus byl ve mne, v mém duchovním srdci, zároveň kolem mne jeho zlaté světlo. Ti co ji tvořili tuhle modlitbu – mantru, ji propojili v duchovních světech s naším. Proto má takovou sílu a hloubku. Když jsem třeba dělal těžkou práci, byl v náročné situaci,  nebo třeba umýval nerad nádobí, s touhle modlitbou jde všechno snáz.
Na své cestě mixuji duchovní metody z různých směrů, které mi přišly do cesty.  V budoucnu bych chtěl zintenzivnit, co jsem si vybral, funguje, jen to zatím praktikuju částečně a zlomek času co bych rád.:)
– Meditaci v pozorování se svého těla, mysli, osobní historie a z oblasti pozorovatele – čistého, ryzího vědomí. Rozpouští to ego a propojuje v Jednotě. Velmi rychle to zabírá a člověk se dostává do povzneseného stavu na bázi Osvícení. A k Osvícení se dá promeditovat velmi rychle – stačí si uvědomit a pochopit tohle fungování a napojit se naplno na Zdroj, Boha, Jednotu. A využít rovinu bezčasovosti.
– mám v plánu intenzivněji si ve stavu čistého vědomí pozorovatele i pustit ve svém těle tibetské Tummo – vnitřní oheň, který prohlubuje blaženost těla, buněk, mysli a zároveň časem spaluje karmické bloky, problémy
– Meditaci propojit s modlitbou srdce. Tahle modlitba stejně jako východní učení, dokáže jako neustále opakovaná, úderná mantra, napojená na duchovní svět přes světy astrální jet 24h denně. Mantry či jiné východní nauky je třeba vědomě pronášet i ve snu a být tak bdělý a využít celých 24h denně. Tahle pravoslavná modlitba srdce má tu výhodu, že ji po čase říká vaše srdce, ve vašem nitru samo a vy se jen vezete ve stavu blaženosti a euforie.  Prostě opak toho trápení co většina lidí zakouší denně. Má takovou sílu, že její recitace udrží závislého  od drog, alkoholu, marihuany a podobných dobrot a člověka uzdraví.:)
Na jednom webu o knize píší: Ve starém Rusku se na jeho nekonečných stepích a v rozsáhlých lesích pohybovalo mnoho lidí, kteří putovali z místa na místo buď že hledali práci nebo pomoc bližních nebo se vydávali na pouť do chrámů zasvěcených např. Bohorodičce. Jeden z nich své putování zapsal ve formě deníku a představuje se takto: Já, podle Boží milosti křesťan, podle svých skutků velký hříšník, podle svého povolání poutník bez domova, nízkého stavu, putuji z místa na místo. Toto je můj majetek: na zádech nesu ranec se suchým chlebem a na prsou svatou bibli; to je všechno. Podívejme se nejprve, jaký měl tento „poutník bez domova“ život: Ve třech letech ztratil rodiče a žil se starším bratrem u svého dědy. V zimě spali oba chlapci na peci. Ovšem stalo se, že ho jednou v noci starší bratr ve spánku shodil dolů a on si poranil levou ruku natolik, že zůstala ochrnutá. Nemohl na poli pracovat, a tak ho dědeček naučil aspoň číst a psát. Když se oženil a starší bratr zmizel kdesi ve světě, převzal dům a skromný majetek. Bratr se po čase vrátil a ze závisti mu zapálil domek, takže zachránil jen holý život a bibli po dědovi. Manželé pak přebývali v bídné chatrči, a žena živila sebe i jeho šitím pro bohatší sousedy. Po dvou letech živoření mu manželka zemřela a on zůstal sám. A tak začal putovat, navštěvoval kostely a kláštery, dobří lidé mu občas dali trochu jídla, a on jim za to přečetl úryvek z Písma a připojil pár svých myšlenek. Stále ovšem uvažoval nad výzvou apoštola Pavla Modlete se bez přestání (1 Sol 5,17). Nevěděl si s tím rady, a tak se ptal moudrých mnichů, až ho jeden „starec“ naučil stálou modlitbu ke Kristu, která zněla: Pane Ježíši, synu Boží, smiluj se nade mnou! A poradil mu, aby se ji v duchu nebo nahlas modlil, ať jde nebo odpočívá, v chrámu i v přírodě, mezi lidmi nebo o samotě. Náš poutník se touto radou řídil, a pociťoval přitom tichou, vnitřní radost, jakou předtím nezažil. Někdy se svěřoval druhým lidem, s nimiž se cestou potkával, jak i oni mohou díky této modlitbě dosáhnout vnitřního pokoje srdce. Ve svých zápiscích uvedl: Někdy jsem ve svém srdci cítil takovou blaženost, že jsem ji vůbec nedokázal popsat. Občas se stalo, že jsem po celé tři dny nenarazil na žádný lidský příbytek a ve vytržení mysli jsem se domníval, že jsem na světě zcela sám, já, bídný hříšník, sám před tváří milostivého, lidi milujícího Boha. Přemýšlel také o Ježíšových slovech, jak si je předčítal z bible, a dával zapravdu jedné větě z Janova evangelia (15,11): To jsem k vám mluvil, aby moje radost byla ve vás a aby se vaše radost naplnila. Získal tak vyrovnaný, láskyplný vztah k lidem i k přírodě a byl plný tiché vnitřní radosti.
Stálá modlitba ke Kristu, kterou východní křesťané právem nazývají modlitbou srdce, má svůj původ u otců pouště 3. a 4. století. Žili o samotě nebo v malých skupinách, a jeden z nich, pozdější soluňský arcibiskup Řehoř Palamas napsal: Znamená to ztišení ducha i světa, zapomenutí na to, co je nízké, a naopak tajemné poznání toho, co je vyšší, zaměření vlastních myšlenek na něco lepšího. Ti, kdo očistili své srdce skrze toto svaté mlčení a sjednotili se nevyslovitelným způsobem se světlem, které převyšuje všechno pomyšlení a poznání, ti v sobě jako v zrcadle vidí Boha.
Při pohledu na východní křesťanskou spiritualitu, která pomocí této stálé modlitby klade důraz na zušlechtění srdce člověka, aby se dosáhlo souladu všech psychických i fyzických schopností. Důležitou roli má kromě srdce ovšem také rozum, aby došlo k jejich harmonické souhře. Pokud modlitba prochází jen rozumem, zůstává chladná, a modlitba srdce může být jen citová. To, co je v duchovním životě podstatné, je zkušenost Boží přítomnosti, které se dosáhne spoluprací srdce s rozumem. V dnešní rozevláté době, naplněné nejrůznějšími návody ke šťastnému životu, které ve své většině spočívají na požitcích pouze hmotných, je tato cesta východní ortodoxie zajímavá a navíc uklidňující. Vyhovuje základní potřebě člověka, kterému je dáno žít v hlučném a mravně zmateném světě, který narušuje základní touhu po vnitřní vyrovnanosti a po upevnění osobního vztahu k nadpřirozenu.
Řekl mu: „Tato modlitba je stálé, nepřetržité volání na jméno Ježíšovo; rty, v duchu a v srdci, kdy prosíme o Boží milost během jakékoliv práce, všude, ve všech místech, dokonce i během spánku. Prosba je vyjádřena těmito slovy: „Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou.“ Ten kdo si na tuto prosbu zvykne, zažívá tak hlubokou útěchu a tak velkou potřebu modlitby, že tuto prosbu musí opakovat stále, nemůže bez ní více žít a ona bude pokračovat, aby se uvnitř něho ozývala na svůj vlastní popud. Touto modlitbou srdce člověk pochopí víc, než vlastním krátkozrakým rozumem. Dáme si příklad: Slunce je největší, nejjasnější a nejkrásnější z nebeských světel, ale ty je nemůžeš pozorovat a zkoumat jednoduše nechráněnýma očima. Můžeš použít kousek začouzeného tmavého skla, které je mnoha milionkrát menší a tmavší než Slunce. Ale skrze tento kousek skla si můžeš prohlédnout tohoto nádherného monarchu hvězd, těšit se v něm a snést jeho ohnivé paprsky. I Bůh je takové zářící Slunce, a tato modlitba je kousek skla, který používáme, aby nám umožnil prohlédnout si Slunce v jeho majestátní nádheře.“

A tak náš poutník byl šťastný, že objevil tajemství nepřetržité modlitby: „Posaď se sám a v klidu, sniž hlavu, zavři oči, jemně vydechuj a představuj si sebe, jak se díváš do svého vlastního srdce“. Tento návod vykonal poutník, když se ubytoval v jednom přístřešku a opakoval bez přestání slova: Pane Ježíši Kriste smiluj se nade mnou. A tak to opakoval potom stále, ať seděl nebo chodil nebo stál. Zpočátku to šlo těžce, ale jednoho rána ho modlitba už probudila sama a jako by se ze rtů posunula do jeho srdce. Zdálo se, jako by srdce v jeho normálním tlukotu začalo říkat slova modlitby každým úderem.
Také se modlil podle toho, jak dýchal: Když vdechoval, říkal si: Pane Ježíši Kriste, když vydechoval: Smiluj se nad námi.
Toto se stalo smyslem jeho života. Chodil chudý dál po světě s biblí v náprsní kapse. Říkal si: A tak teď jdu sem a tam a nepřetržitě opakuji modlitbu k Ježíši, která je daleko cennější a sladší, než cokoli na světě. Někdy dělám tři či čtyři míle denně a necítím, že bych vůbec šel. Zajímám se pouze o skutečnost, že říkám svou modlitbu. Když mě probodává ostrá zima, začnu modlitbu říkat opravdověji a hned je mi po celém těle teplo. Když mě hlad přemáhá, volám častěji na jméno Ježíš a zapomínám na jídlo. Když onemocním a dostanu revmatismus do zad i nohou, zaměřím své myšlenky na modlitbu a nevšímám si bolestí. Když mi někdo ublíží, zůstává mi jen jedna myšlenka: Jak sladká je modlitba k Ježíši – a ublížení i vztek zároveň pomine a vše zapomenu.
Po pěti měsících v životě modlitby, říká náš poutník, a ve štěstí přivykal jsem modlitbě a modlil jsem se prakticky stále. Nakonec jsem ji nechal znít na svůj vlastní popud v mé mysli a v hloubi srdce bez jakéhokoli snažení z mé strany. Nejenom ve bdění, ale i ve spaní tato stejná věc pokračovala. Nic do ní nevnikalo a nikdy se ani na okamžik nezastavila, ať jsem dělal jakoukoli práci. Moje duše vždy vzdávala díky Bohu a mé srdce tálo neustálým štěstím. Tato modlitba byla pohodou a útěchou celou cestu. Cokoli se mi přihodilo, nikdy mě nepřestala utěšovat. Kdekoliv jsem byl, cokoliv jsem dělal, modlitba věcem nepřekážela. Když na něčem pracuji, modlitba jde sama v srdci a práce jde rychleji. Jestliže něčemu naslouchám nebo čtu, modlitba se nezastavuje. V jednom a tomtéž čase vnímám obojí. Jako bych byl udělán ze dvou lidí nebo jako by zde byly dvě duše v jednom těle.
Toto je vyprávění poutníka, který před staletími putoval po širé ruské pravoslavné zemi a modlil se neustále jednu větu. To jeho: Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou, ať provází od této chvíle naše kroky, protože smilování od Boha potřebujeme ze všeho nejvíce.
Kdo prosí, ten dostane, kdo hledá, ten nalezne.