VNORY

Mgr.  Jiří Barouš

K napsání tohoto článku mě přivedla potřeba sdělit pár blízkým hledačům nějaké zkušenosti. Text vznikal postupně, během let. Podle toho, jak se prohlubovala moje zkušenost a pochopení celé problematiky.

Jako obvykle je na českém internetu a bohužel i ve většině knih,  absence slušných textů, které popisují stavy označovaný jako prozření, nebo osvícení. Není zde cílem dělat nějakou novou „klasifikaci stupňů poznání“. To by byla hloupost. Kromě vlastních zkušeností a zkušeností přátel bude využito to, co lze nalézt v Cestě posvátného buvola (býka), v pojednání o buddhistických vnorech, nebo zenových knih apod.

Příprava

Nebudu se rozepisovat o tom, proč člověk začíná hledat, jít po cestách poznání. To už zažil každý, kdo má potřebu vyhledávat tyto informace. Model je skoro vždy stejný – nespokojenost se stávající existencí, životní krize, pocit bezvýchodnosti. Nedostatek síly řešit věci ve fyzickém světě. Proto řada lidí utíká do „duchovna“. Někdy dochází ke zkušenosti konfrontace s vlastní smrtelností. A to buď ve formě „závažné nemoci“, nebo „uvědomení si konečnosti života“.

Za první vnor lze považovat stav, kdy dochází k uvědomění a zažití Boha, božství. Bývá označován „nekonečný prostor“. Je to zkušenost hodně silná, euforická. V tomto stavu bývá víra v něco nadosobního nahrazena nezlomnou zkušeností, že tomu tak je. Stav bývá mnohdy provázen vizemi světla, svatých, Mistrů. Vždy je tam ten, kdo uctívá, kdo zažívá a předmět uctívání. Vědomí je „rozšířeno“ do prostoru, je navázáno individuální spojení s nadosobním prvkem.

V řadě případů bývá stav provázen výstupem hadí síly. Projevem je pocit pohybu energie po páteři, někdy až ztuhlosti páteře, krku. Časté je syčení v uších, teplo apod. Jsou to projevy probuzené energie, která si hledá průchod doposud ještě málo pročištěnými energetickými drahami. Méně časté jsou pocity energie proudící shora dolů. Bývá častěji vnímána jako chladná energie. V křesťanské tradici bývá popsána jako „sestoupení ducha“. Zajímavým fenoménem popisovaným u některých hledačů, bylo vidění ohně. Tyto stavy jsou popsány ve Starém zákonu.  Tento stav odpovídá kapitole 3 Cesty posvátného buvola – zahlédnutí buvola.

Ve druhém vnoru dochází k rozšíření „já a můj bůh“ na zkušenost „všichni jsme jedné podstaty“, nebo „všichni jsme dítky boží“ apod. Bývá označován „on je tím nekonečným vědomím“. Tento stav je zcela nezaměnitelně spojen se všeobjímající láskou, zažíváním harmonie a do určité míry klidu. Vždycky zde ale zůstává uctívající subjekt a uctívaný objekt. Je to pokročilejší stadium než předchozí, které zahrnuje přístup všech náboženství. Je to také stav, ze kterého se nechce nikomu dál, i když vnitřně cítí, že není vše dokončeno. Tento stav bývá mnohými zveličován a vydávám za konečné poznání. Je to stupeň, ve kterém setrvá převážná většina lidí na „cestě“. Pořád zde existují svatí, Mistři, andělé, přesná hierarchie. Je kladen důraz „na délku na cestě“. Je to stav, ze kterého plyne mnohá charitativní činnost.

Velmi častým problémem je „překonání omezenosti vlastního těla“. Tělo je vnímáno jako příliš pevné, hmotné, případně nedokonalé. Podobně si řada ortodoxních hledačů myslí: „Dokud nebudu dokonalý, čistý, nehřešící, nemůžu ničeho dosáhnout!“ Pokud by cesta poznání byla záležitostí dosahování  čehokoliv, bylo by to tak. Jenže není. Naopak – je to záležitost vzdávání se. Samozřejmě že se jedná o známé vzdávání se chtění, lpění, ale také nechtění a nelpění. Je to vzdávání se života, smrti, blízkých, lásky… Vše na co si vzpomeneme. Dokud se tedy nevzdáme – ve svém důsledku všeho, nebudeme dostatečně lehouncí, abychom mohli projít. V první fázi je potřeba „vzdát se úplně všeho alespoň na chvíli“. To, že nám tam znovu naskočí staré sklony, závislosti, modely chování je také přirozené. „bylo dovoleno vstoupit, nebylo dovoleno setrvat.“

Třetí vnor představuje pro hledajícího tradičně největší oříšek. Málokdo jím prochází najednou, bez zastavení. Je označován jako prázdnota, prázdný prostor a je tomu skutečně tak. Někdy toto bývá vnímáno jako nicota. Začíná zpravidla „prvním vstupem“, kdy se jedinec dostatečně odosobní a aspoň na chvíli dokáže odložit své chtění, lpění, lásku i nelásku, vlastně vše, co je jakýmkoliv způsobem  vázáno na ego. Ani tento první „vážnější“ stav na cestě poznání nemusí znamenat rozhodující a žádoucí přelom. Zpravidla bývá míra zažití příliš krátká a málo hluboká, proto se tato zkušenost po čase znovu vytrácí a je potřeba ji opakovat. Velmi často bývá provázena velkou proměnlivostí citů – neosobní lásky (mnohdy euforické) a soucitu s lítostí (mnohdy i pozitivně). Někdy bývá setkání s nicotou prožíván jako šok. Uvědoměním si prožitků a jejich hodnocením je adept zpět ve druhém vnoru, i když na jemnější úrovni. Přesto je zde jeden velmi významný prvek. Jedinec si začíná zvykat na prázdnotu a nicotu jako běžnou součást života. Také dochází k uvědomění si blízkosti smrti jako prvku, který nás provází celým životem. Dochází k uvědomění si nedostatku času, nezávisle na věku. Projevuje se tendence k dělání důležitějších a smysluplnějších věcí – aby byl život využit. Zpravidla to vede také ke zvětšení úsilí na Cestě, i když zde možná ještě více platí citát z pohádky Erbena  o Králi Nenadálkovi: „Jdi tam, nevím kam, udělej to, nevím co.“ Postupem času se prázdnota a nicota nejeví děsivě, spíše je zažíváno odlehčení všech situací, života.

Při velké opravdovosti, pokoře vůči vesmíru, upřímnosti vůči sobě samotnému atd. (těch kvalit by mohlo být asi více) se víceméně samo od sebe ONO otevře naplno. Je to stav, který přijde sám, nelze ho dosáhnout. Lze pouze vytvořit předpoklady, aby se mohl objevit. Podmínkou je následování Cesty za všech okolností, tedy i za cenu ztráty života.  Ve vrcholné fázi je stav vnímán především jako „ztráta Boha“. Objekt uctívání, byť na velmi jemné úrovni, je zkrátka pryč. Není možné jej nikde nalézt, pošetilost toho hledání si málokdo v danou chvíli uvědomí (racionální zhodnocení téměř vždy významně časově zaostává proti prožitkům). Stav odpovídá 8 kapitole Cesty posvátného buvola. Je to stav, ve kterém lze chvíli „viset“. Může se ztratit smysl života atd.

Postupně se objevuje neskutečná přirozenost, jednoduchost, spontánnost. Je zde trvalé uvědomění si řádu života, vesmíru. Je jedno, jak se to pojmenuje. Tento moment je skutečným přelomem v rámci hledání. Téměř vždy si adept uvědomuje: „Jak jsem toto mohl nevidět tolik let? Proč jsem vůbec něco hledal, když TO zde je neustále? Stav je dobře popsán v obrazu 9 Cesty posvátného buvola.

Třetí vnor bývá nejčastěji zažíván jako absence všeho, pocit, že „už můžu jenom dožít, že v životě „zbývá jenom práce“. Jde o odložení „hledání konce cesty, hledání božství, Podstaty je zřejmě tím posledním, co bývá odkládáno v rámci třetího vnoru. Pomáhá zde pouze striktně naplno udržovaný „postoj bojovníka“!!! Tzn. musím žít dál, ať se děje co se děje ( a navíc využít zkušenost pro dobro celého světa, neboť je to dar, se kterým je nutno moudře a správně nakládat).

Ve čtvrtém vnoru  přichází uznání vlastního poznání – stav, ve kterém hledající nemá sebemenší pochybnosti o „správnosti prožitého“. Nepotřebuje od žádného Mistra nebo kohokoliv „osvíceného“ potvrzení, že to co bylo prožito je skutečně ONO. Je také nazíráno, že vše je dokonalé přesně takové, jaké je. Všechno vždy bylo dokonalé, je dokonalé, bude dokonalé. Nemá smysl „někoho vést“, tím méně chtít kohokoliv spasit, nebo zachránit. Od čeho nebo před čím? „Vědomí je vědomé samo sobě!“

V rámci dalšího vývoje se Absolutno stává nedílnou součástí. Pomocí  bdělosti je opakován a uskutečňován „návrat zpátky“ (ale kam se vracet? J ). Zároveň je zažívána plně a ve všem jednoduchost, uvědomění si svého individuálního života v rámci absolutna. Slovy „buvola“: „Jde svou cestou a nesleduje kroky dávných mudrců.“  Uvědomuje si své možnosti, sklony, nastavení a chce je využít – kosmická hra má být hrána dobře, i když na ničem nezáleží. Toto bývá označováno jako pátý vnor (v rámci čtyř vnorů ☺ ). Možná je dobré vzpomenout ještě jednu zkušenost – opakující se „jinak“ v pátém vnoru, než ve třetím (tak jako je čtvrtý vnor paralelou druhého pouze bez ega):  objevuje se zkušenost, že není nic lepšího a krásnějšího, než existence v prázdnotě a nicotě. Vše z tohoto povstává a vše se do tohoto vrací. Proto zde nemůže existovat žádný problém, žádná překážka. Na nic není nazíráno jinak, než na prázdnotu a nicotu a s tím, že je zde „volba“ mezi možností projevu a neprojevu.

Prázdnota a nicota je zároveň plnost. Je-li to ale plnost, pak tvůrcem je „já“, které je v souladu s Absolutnem.. Je spolutvořící. Je-li ale spolutvořící, pak je možná každá skutečnost, kterou my sami připustíme.. Ještě máte v pátém vnoru problém se sehnáním práce, s penězi, kdečím? Buďte spolutvořící a spolehněte se na Absolutno!! J Udělá to za vás.. J .

O těchto zkušenostech se dají napsat knihy, ale stejně správné je mlčet… Podle okolností, potřeby, podle toho jak to cítíme. Učit (sebe i druhé) bez učení, nebo v tichu spolutvořit svět, vesmír.. A prohlubovat zkušenost. Neboť jaká je hloubka nirvikalpa samádhi sahadža? J

Drobný slovníček:

vhled (kenšo)                         jedná se o nadosobní zkušenost vypovídající o podstatě,

osvícení (satori, samádhi)       nazírání na skutečnou podstatu věcí

nirvána (nibbána)                   stav bezpříčinné neextatické blaženosti

prozření                                  prozření znamená, že se „realita začala jevit jinak, nově, správně. Zároveň dochází k uvědomění, že realita není zase až tak reálná. Skutečná realita, to je pouze Absolutno. Klasické texty praví, že byl odhrnut závoj „máji“ klamu a za tím se objevila realita taková, jaká je.

nirvikalpa samádhi kévala      osvícení bez vnitřní blaženosti, ze kterého  adept vystupuje (vypadává)

nirvikalpa samádhi sahadža  totéž co předchozí, jen s malým rozdílem ☺, osvícení bez vnitřní blaženosti, ze kterého  adept již nevystupuje, spontánně v něm setrvává.

Literatura: knihy manželů Tomášových, Deitaro Suzuki: Úvod do zenové praxe, Cesta posvátného buvola v různých překladech a vlastní zkušenost (kdo je ten, kdo ji má? ☺) .

© text nebo jeho části, smí být reprodukovány pouze se souhlasem autora

Víc a víc se snažím – toužím, odevzdat svůj život Bohu. Přijímat vše, co se mi děje jako jeho vůli a průsečík karmických smyček mých předchozích činů a skutků. Odevzdat Bohu svou mysl, city, tělo, duši, vše co mám, vše co na všech úrovních je se mnou spojeno…Aby se děla vůle Boží a Světlo Boží jednou v mém těle zářilo na maximum. Vše přijde a v jiných realitách v nadčasovosti už žije..

Dnes mi po meditaci dělá problém poskládat se do mysli Míri.:) a hrát tu hru na těla a lidí a na Míru.:) A všechno ostatní co ve vesmírné hře hrajeme. A na co si hrajeme.