Duchovní cestu můžeme přirovnat k tlačení vozíku plného kamení. Dá velkou námahu ho na rovině roztlačit.  A hodně duchovních hledačů tuhle námahu vzdá. Jakmile ho však na rovince roztlačíte, pomůže nám setrvačnost roztočených kol. A nabíráte rychlost.  Rovina je přeplněná spoustou zástupů. Postupně z vozíku odhazujete kameny – strachy, bloky, traumata, nehezké vlastnosti, pouta k …. Atd. Blíží se kopec a ač kamenů ve vozíku ubývá, tlačíte s větší a větší námahou i radostí zároveň. Kopec začne být prudký a ač máme vozík skoro prázdný, námaha roste. Hledačů už je kolem velmi málo, většina nechce absolvovat to utrpení.  V blaženosti Ducha. Před vrcholem už máme vozík prázdný a tlačit už do kolmého vrcholu nejde. Proto bereme vozík na záda a šplháme. Ti co táhnou na zádech od začátku i svého partnera – a jeho karmu připláclou k té své, supí ještě víc.
Hledačů už je kolem jen pár a sem tam soucitně vidíme některého z vrcholu spadnout. Ale i on to jednou zvládne až na vrchol těch osvícených. V bolesti těla, po překonání spousty krizi, dosahujeme Boha a slyšíme pět chorály andělů. Vítej nám, ty, jenž si nás nikdy neopustil. Kdy božské vědomí v tobě bylo jen dočasně zamlžené závojem odpojení.